Paradox optimismu

Autor:                Robert B. Cialdini
Citace z knihy: Pre-suasion: A Revolutionary Way to Influence and Persuade

Představte si, že po důkladné lékařské prohlídce se Váš lékař vrátí do ordinace s nezvratnými důkazy choroby, která Vám v budoucnu přivodí hned několik zdravotních komplikací. Postupně se vám bude zhoršovat zrak, sluch a schopnost soustředění. Budete trpět nechutenstvím a poruchou trávicího traktu, takže se Váš jídelníček omezí převážně na mdlé a nevýrazné pokrmy. Nebudete moci provozovat většinu svých oblíbených aktivit, choroba z Vás bude vysávat čím dál víc energie a síly, a nakonec už nebudete moci sami řídit, a dokonce ani chodit.

Budete čím dál náchylnější k celé řadě dalších onemocnění, jako je koronární choroba, mozková příhoda, ateroskleróza, zápal plic, artritida a cukrovka:

Člověk nemusí být zrovna lékař, aby si domyslel, co je ona neléčitelná choroba zač – proces stárnutí.

Nežádoucí příznaky stáří se případ od případu liší, v průměru však senioři trpí dramatickým poklesem tělesných i duševních schopností. Spousta z nich se tím však nenechá zdeptat. Paradox optimismu spočívá právě v tom, že podzim života má přesně opačný účinek, než bychom čekali. Senioři se cítí šťastnější, než když byli mladší, silnější a zdravější. Otázka, odkud se tento paradox bere, trápí výzkumníky v relevantních oborech již celá desetiletí.

Jeden výzkumný tým v čele s psycholožkou Laurou Carstensenovou připadl po zvážení několika možných vysvětlení na překvapivou odpověď – senioři se zkrátka rozhodli, že na všechnu tu negativitu kolem sebe nemají čas.

Zbytek života chtějí strávit v klidu a pohodě a za svým cílem jdou aktivně a odhodlaně. Častěji než mladá generace navštěvují místa svých vnitřních i vnějších krajin, která se pojí s pozitivními zážitky. Ve větší míře si vybavují příjemné vzpomínky a myšlenky, vyhledávají příznivé informace, dívají se na šťastné tváře a soustřeďují se na světlé stránky zboží, které nakupují.

K těmto slunným destinacím cestují prostřednictvím vysoce účinného mentálního manévru – svádějí na ně svou pozornost.

 

Senioři, kteří tuto dovednost ovládají nejlépe (kteří se umějí snadno a dlouhodobě soustředit na pozitivní podněty), vykazují největší optimismus. Naopak ti méně zruční se nedokážou vnitřně odpoutat od svých strastí a s postupujícím věkem propadají stále hlubší depresi. Vsadím se, že právě oni dali vzniknout mylnému stereotypu popudlivého a zahořklého starce. Mrzouti jsou zkrátka nápadnější než optimisté.

Jednou jsem se zeptal profesorky Carstensenové, jak ji vůbec napadlo, že spousta seniorů se sama rozhodla, že zbytek života prožije naplno tím, že se začne soustřeďovat na pozitiva a ignorovat negativa. Odpověděla, že během rozhovoru se dvěma sestrami žijícími v domově důchodců se zeptala, jak se vyrovnávají s různými negativními událostmi, například s nemocemi a úmrtími, které kolem sebe vidí tak často. Sestry odpověděly jednohlasně: „Mladá paní, na tyhle starosti my nemáme čas.“

Profesorce Carstensenové to nešlo na rozum, jelikož coby důchodkyně, které nemusejí chodit do práce a pečovat o domácnost či rodinu, měly obě ženy času víc než dost. Pak si však uvědomila – a od tohoto poznatku se následně odvíjel její vlivný výzkum délky života – že sestry nemluví o čase, který mají k dispozici den ode dne, nýbrž který jim zbývá do konce života. Z tohoto pohledu pak pro ně byly starosti o nepříjemné dění ztrátou času.

A co my ostatní?

Musíme snad čekat, až zestárneme, než začneme brát život z té lepší stránky?